1. JmO - Soběšice (TBM)

V sobotu místo do Skutče vyrazili jsme na brněnský závod vzdálený od nás vzdušnou čarou 3,5 km – luxus. Moje natěšení po zimním půstu zchladil nechutně studený vítr, brrr. Taky jste měli tak?

Po chvilce na shromaždišti jsem se neskutečně těšila do lesa, protože ten dycky zahřeje. Honzíkovi se na shromaždišti naopak líbilo, byly tam prolejzačky, lanovka, kolotoč… Šla jsem v 11, tak jsme zas tak moc nelelkovali a všici vyrazili k lesu – já na svoje, zbytek týmu na HDR. Dostali jsme krásný rozestup mezi startama s Lukym, mělo to být v klidu. Ovšem na startu už byla nechutná fronta na P a HDR. Já už byla dávno v lese, když Honzík teprve vyrážel. Strávili stáním ve frontě přes půl hodiny, což teda zásadně utlumilo Honzajsovo nadšení. Luky říkal, že pan startér nepouštěl zároveň Péčka a HDR, že mezi nima dělal rozestupy, ale nevím, nebyla jsem tam a HDR bylo nakonec kolem sedmdesáti. Nadšení malého závodníka totálně opustilo po cestě na jedničku, kdy okusil naopak velice nadšenou mladičkou kopřivu. No a na doražení po cestě na trojku sjel táta po zadku nějaký mega svah, Honzíka udržel ale tak, že se mu v ruce přetočil a rozpleskl se obličejem do bláta. Anička přežila bez újmy, Honzík závodil prej asi s dvacetiminutovým řevem po všech těch lapáliích. Já mezitím obíhala svůj závod, který se mi líbil. Musela jsem přemýšlet kudy jít, jestli po vrstevnici či dolů na cestu. Někdy se tam nacpala i třetí možnost vrchem. Mapa je zajímavá asi hlavně těmi vrstevnicemi, takže kopců jsme si užili bohatě. Největší radost mám (teď u počítače, v lese jsem se teda smíchem nehroutila) z „královského“ postupu. Vždycky polemizuju, jestli jsem dobře zvolila a celou cestu nad tím špekuluju (bohužel), ale v mezičasech jsem zjistila, že mám na tom nejdelším postupu nejlepší pořadí ze všech svých mezičasů (7. čas oproti ostatním, který se motají okolo 16, myslím). Větší chybu jsem udělala jen jednu, tak jsem ráda, že přes zimu neodešly mapové buňky mozku. Po doběhnutí jsem prohledala shromažsiště, okolí auta a rodina nikde nebyla. To jsem si říkala, že toho asi budou mít plný zuby a vyrazila jsem jim po fáborkách naproti. Otrávenej byl táta, Aničku zabavil sušenkama a Honzíka jsem nakonec nabrala na záda a poslední dvě kontroly jsme ojeli na koňovi. Luky mazal rovnou k autu převlíkat a fofrem na start. Náš luxusní rozestup se jaksi tím startem a kopcema rapidně ztenčil a nakonec to bylo o prsa. Vzhledem k vzdálenosti a počasí jsme hlavu rodiny nechali na pospas lesu, nasedli do auta a frnkli do tepla domova. Luky pak po závodě doklusal po svých (cca 5 km). Měl toho asi celkem dost a ještě druhej den bych chudera nějakej zdrchanej. Ostudu jsme snad neudělali: Lenka 12./31, Lukáš 20./41, Kuba 37./41 a Honzík 63./75. Orientky jsme pěkně provětrali, jen se moc těším na nějakej jehličnatej les. Vysočina je Vysočina. Snad mi dopřejete aspoň počtení, protože vyhlídky jsou prej spíše brněnské ale i .

Lenka Křížová (8551), 29. 3. 2015

Komentáře

Napsat komentář

Jméno
Text příspěvku