Doplněk Ročenky 2019
„Jak zažít obrovskou radost ze setkání s vlastním mužem“ – to je název článku v ročence za rok 2019. Ovšem ten článek je v ročence bez své druhé části (někam se editorovi ztratila…???), ve které je pointa celého příběhu. Tak si dovoluji pověsit ho sem, abyste se dozvěděli, jak to vlastně bylo…
Jak zažít obrovskou radost ze setkání s vlastním mužem (Jitka Klusáčková)
Švýcarsko – šestidenní orienťák – vánoční dárek od Matěje.
Naše děti nám vůbec vymýšlejí úžasné dárky. Seskok padákem mají
zakázaný, ale různé únikovky, pevnosti Boyard, orientační závody na
kolech či na běžkách… No prostě už jsme tam… O samotném SOW
2019 v Gstaadtu a okolí sepsal Martin sáhodlouhý článek, takže já se
omezím na několik silných zážitků: Den první: Sprint v městečku. Ale
co s načatým odpolednem? Nějaká turistická výprava v krásných
místních horách… Večer předtím hledám v turistické brožurce nějakou
příjemnou vycházku. Zbytek výpravy (Martin, Matěj a Markéta) mi berou
výpravnou brožurku s mapkami, fotkami a označením obtížnosti cest a
trojhlasně (no.. – pánským dvojhlasem…) vybírají černou – tedy tu
NEJ – lepší/ s -větším převýšením/ – těžší/ – víc
horolezecky náročnou trasu. Argument, že nemám své turistické hole a že
mě bolí koleno, neobstojí. Takže po sprintu krásný (fakt) výlet s malou
horolezeckou vrcholovou vložkou, ale tak trochu jsem se zrušila hned na
začátku. Den druhý: Cesta na shromaždiště a pak na start s převýšením
slušné vysokohorské túry. Nahoru to po červencovém tréninku
v albánských horách dávám v pohodě. Orientace na loukách je zcela
nepodobná remízkům u Přeckova. Dohledávky se střídají v kvalitě
pohoda/katastrofa, nejhorší jsou pro mě seběhy z kopce a tiše závidím
lehkonohým mladíkům a mladicím se zdravými koleny. Příště holt jedině
do Polabí… Etapu zakončujeme koupelí v horském jezeře. „Tak zítra
znovu ze stejného shromaždiště.“ Den třetí: Anotace etapy slibuje
orientační zážitky z lesa. Tak se těším, že to bude konečně podobné
něčemu, co docela umím. První čtyři kontroly potvrzují má očekávání,
ale pak se to všechno, včetně terénu, naklání… Cestu na pátou kontrolu
jsem geniálně (podle svého názoru) naplánovala. To, že jsem překonatelný
plot považovala za nepřekonatelný, byla v té chvíli marginální
záležitost. Kolem plotu k potoku, kousek podél potoka (linie jsou přece
jasné vodící prvky), vlevo srázek, za ním od potoka pryč po
vrstevnici – a do té jámy přece musím skoro vrazit. Plán dobrý, ne?
Akorát jsem nekoukla na vrstevnice a nevšimla si toho, že potok teče
hlubokou roklí. Teda všimla, ale to už jsem klouzala po bahnité skluzavce
až k jeho korytu. No jo, tak co už… plány se nemají měnit. Takže
kloužu bahnem potoka prudce dolů, registruju vlevo balvan – aha, srázek!
(v mapě je jediný černý flek), ale v té chvíli mi dochází, že se
z té rokle jen tak nevyškrábu, natožpak abych držela vrstevnici. Takže
mapu do zubů a drápu se nahoru, však se nějak chytím. No, asi je vám
jasné, že ne… Bloudím vysokým smíšeným (dost nakloněným) lesem
tušeným směrem, klopýtám přes klacky a větve z kopce dolů a jámu
nevidět. Zkouším se zorientovat – něco jako světlina zarostlá nízkými
listnáči? Proboha, to v mapě vůbec není! (Po závodě se tam zázračně
objevila – když vyndám čočky, naráz prohlédnu 
Tak čeho se chytit? Asi se budu
muset vyšplhat zpátky nahoru, tam je okraj louky s tím plotem… Určitě
někteří znáte ten pocit zoufalství a zmaru. A vtom… Zázrak! Vidím
známý dres. Vidím známou postavu. A není to Matěj, který suverénně
peláší za umístěním v první desítce, je to Martin! Můj milovaný muž
a rytíř zachránce… „Nevíš, kde jsem?“ Zoufalství ze mě nejspíš
přímo kapalo, protože mi řekl: „Vím to úplně přesně, pojď, posadíme
se tady a já ti to ukážu. Už jsem stejně zmršil minulou kontrolu a mám po
závodě…“ Neumíte si představit tu úlevu, dojetí a naději na
dokončení etapy v kategorii NEdisk. Tak jsme si sedli do mechu, v prudkém
svahu to bylo jako na lavičce v parku, můj manžel mě objal a ukázal mi (na
rozdíl ode mě to věděl zcela přesně), kde jsme. V té chvíli jsem ho
bezmezně milovala. „Na kterou kontrolu jdeš?“ „Tady na tu
jámu…“ – „Já taky, tak pojď…“ No prostě happy end jak
z červené knihovny. Zbytek kontrol už jsem si pohlídala a závěrečná
koupel v jezeře byla opět odměnou. No a pro pořádek – bohužel po
vyvrcholení příběhu – ještě dokončení statistiky: Den čtvrtý: Den
volna, deště, výletu švýcarským vláčkem do Montreaux a zubačkou na
skalnatý vrchol nad Ženevským jezerem s úžasnými výhledy, o které jsme
díky mlze, větru a dešti přišli. (Dodatek nejen pro Petra Fialu: Vlakové
nádraží v Montreaux je pozoruhodné tím, že se zde potkávají železnice
se třemi různými rozchody kolejí: zubačka s 800 mm, úzkokolejka
s 1000 mm a klasické koleje s rozchodem 1435 mm.) Den pátý: Úžasná
etapa začínající brzy ráno cestou lanovkou nad mraky. Inverze, na rozdíl
od výhledů předchozího dne, byla dokonalá. Ta fotka (vy víte která) je
jen drobná jednohubka. Den šestý: Cesta na start za poledního žáru, závod
naštěstí převážně v lese (taky dost nakloněném), ale to už umíme,
že… Den sedmý: Nezapomenutelná cesta na start lanovkou za silného deště,
závodníci zabalení v igelitech a pláštěnkách, které zahazují téměř
až v koridoru… Co ještě dodat? Snad jen, že „zážitek nemusí být
krásný, hlavně když je silný“. A ten můj byl nejen silný, ale nakonec
i krásný. A věřte, že nebyl jediný.