Doplněk Ročenky 2019

„Jak zažít obrovskou radost ze setkání s vlastním mužem“ – to je název článku v ročence za rok 2019. Ovšem ten článek je v ročence bez své druhé části (někam se editorovi ztratila…???), ve které je pointa celého příběhu. Tak si dovoluji pověsit ho sem, abyste se dozvěděli, jak to vlastně bylo…

Jak zažít obrovskou radost ze setkání s vlastním mužem (Jitka Klusáčková)

Švýcarsko – šestidenní orienťák – vánoční dárek od Matěje. Naše děti nám vůbec vymýšlejí úžasné dárky. Seskok padákem mají zakázaný, ale různé únikovky, pevnosti Boyard, orientační závody na kolech či na běžkách… No prostě už jsme tam… O samotném SOW 2019 v Gstaadtu a okolí sepsal Martin sáhodlouhý článek, takže já se omezím na několik silných zážitků: Den první: Sprint v městečku. Ale co s načatým odpolednem? Nějaká turistická výprava v krásných místních horách… Večer předtím hledám v turistické brožurce nějakou příjemnou vycházku. Zbytek výpravy (Martin, Matěj a Markéta) mi berou výpravnou brožurku s mapkami, fotkami a označením obtížnosti cest a trojhlasně (no.. – pánským dvojhlasem…) vybírají černou – tedy tu NEJ – lepší/ s -větším převýšením/ – těžší/ – víc horolezecky náročnou trasu. Argument, že nemám své turistické hole a že mě bolí koleno, neobstojí. Takže po sprintu krásný (fakt) výlet s malou horolezeckou vrcholovou vložkou, ale tak trochu jsem se zrušila hned na začátku. Den druhý: Cesta na shromaždiště a pak na start s převýšením slušné vysokohorské túry. Nahoru to po červencovém tréninku v albánských horách dávám v pohodě. Orientace na loukách je zcela nepodobná remízkům u Přeckova. Dohledávky se střídají v kvalitě pohoda/katastrofa, nejhorší jsou pro mě seběhy z kopce a tiše závidím lehkonohým mladíkům a mladicím se zdravými koleny. Příště holt jedině do Polabí… Etapu zakončujeme koupelí v horském jezeře. „Tak zítra znovu ze stejného shromaždiště.“ Den třetí: Anotace etapy slibuje orientační zážitky z lesa. Tak se těším, že to bude konečně podobné něčemu, co docela umím. První čtyři kontroly potvrzují má očekávání, ale pak se to všechno, včetně terénu, naklání… Cestu na pátou kontrolu jsem geniálně (podle svého názoru) naplánovala. To, že jsem překonatelný plot považovala za nepřekonatelný, byla v té chvíli marginální záležitost. Kolem plotu k potoku, kousek podél potoka (linie jsou přece jasné vodící prvky), vlevo srázek, za ním od potoka pryč po vrstevnici – a do té jámy přece musím skoro vrazit. Plán dobrý, ne? Akorát jsem nekoukla na vrstevnice a nevšimla si toho, že potok teče hlubokou roklí. Teda všimla, ale to už jsem klouzala po bahnité skluzavce až k jeho korytu. No jo, tak co už… plány se nemají měnit. Takže kloužu bahnem potoka prudce dolů, registruju vlevo balvan – aha, srázek! (v mapě je jediný černý flek), ale v té chvíli mi dochází, že se z té rokle jen tak nevyškrábu, natožpak abych držela vrstevnici. Takže mapu do zubů a drápu se nahoru, však se nějak chytím. No, asi je vám jasné, že ne… Bloudím vysokým smíšeným (dost nakloněným) lesem tušeným směrem, klopýtám přes klacky a větve z kopce dolů a jámu nevidět. Zkouším se zorientovat – něco jako světlina zarostlá nízkými listnáči? Proboha, to v mapě vůbec není! (Po závodě se tam zázračně objevila – když vyndám čočky, naráz prohlédnu :-)) Tak čeho se chytit? Asi se budu muset vyšplhat zpátky nahoru, tam je okraj louky s tím plotem… Určitě někteří znáte ten pocit zoufalství a zmaru. A vtom… Zázrak! Vidím známý dres. Vidím známou postavu. A není to Matěj, který suverénně peláší za umístěním v první desítce, je to Martin! Můj milovaný muž a rytíř zachránce… „Nevíš, kde jsem?“ Zoufalství ze mě nejspíš přímo kapalo, protože mi řekl: „Vím to úplně přesně, pojď, posadíme se tady a já ti to ukážu. Už jsem stejně zmršil minulou kontrolu a mám po závodě…“ Neumíte si představit tu úlevu, dojetí a naději na dokončení etapy v kategorii NEdisk. Tak jsme si sedli do mechu, v prudkém svahu to bylo jako na lavičce v parku, můj manžel mě objal a ukázal mi (na rozdíl ode mě to věděl zcela přesně), kde jsme. V té chvíli jsem ho bezmezně milovala. „Na kterou kontrolu jdeš?“ „Tady na tu jámu…“ – „Já taky, tak pojď…“ No prostě happy end jak z červené knihovny. Zbytek kontrol už jsem si pohlídala a závěrečná koupel v jezeře byla opět odměnou. No a pro pořádek – bohužel po vyvrcholení příběhu – ještě dokončení statistiky: Den čtvrtý: Den volna, deště, výletu švýcarským vláčkem do Montreaux a zubačkou na skalnatý vrchol nad Ženevským jezerem s úžasnými výhledy, o které jsme díky mlze, větru a dešti přišli. (Dodatek nejen pro Petra Fialu: Vlakové nádraží v Montreaux je pozoruhodné tím, že se zde potkávají železnice se třemi různými rozchody kolejí: zubačka s 800 mm, úzkokolejka s 1000 mm a klasické koleje s rozchodem 1435 mm.) Den pátý: Úžasná etapa začínající brzy ráno cestou lanovkou nad mraky. Inverze, na rozdíl od výhledů předchozího dne, byla dokonalá. Ta fotka (vy víte která) je jen drobná jednohubka. Den šestý: Cesta na start za poledního žáru, závod naštěstí převážně v lese (taky dost nakloněném), ale to už umíme, že… Den sedmý: Nezapomenutelná cesta na start lanovkou za silného deště, závodníci zabalení v igelitech a pláštěnkách, které zahazují téměř až v koridoru… Co ještě dodat? Snad jen, že „zážitek nemusí být krásný, hlavně když je silný“. A ten můj byl nejen silný, ale nakonec i krásný. A věřte, že nebyl jediný.

Jitka Klusáčková (6152), 19. 1.

Napsat komentář

Captcha