Festival Orientačního běhu

V posledních letech jezdíme jen na ty celostátní závody, které jsou v rozumném dosahu jízdy autem. Dlouho už jsme proto nebyli na MČR štafet a klubů a tak jsme byli zvědaví, jak to bude vypadat letos ve Vracově, který je od Třebíče slabé dvě hodiny jízdy. Mě osobně také lákal pověstný terén Vracovských dun, borového lesa na písčitých rovinách kolem řeky Moravy.

Třebíčská minivýprava stačila na vytvoření jedné pánské a jedné dámské veteránské štafety v sobotu a jednoho veteránského pětičlenného družstva v neděli. Ve výsledkové listině jsme se nakonec krčili pokaždé někde vzadu, ale běhání to bylo zajímavé. Odvážím si několik silných dojmů:

  1. Závody ve Vracově, které pořádal Zlínský oddíl, se staly skutečným svátkem českých orientačních běžců. Přijelo sem 1.500 (!!) závodníků všech kategorií. Je neuvěřitelné, kolik lidí stále běhá, a to i ve veteránském věku – vždyť v kategorii HD225, což jsou vpodstatě pětačtyřicátníci a výš, startovalo 50 družstev, to je 250 mužů a žen.
  2. Tratě byly opravdu velmi rychlé, nejrychlejší muži H21 dosahovali průměru 4:30 na kilometr, ještě v H180(nad 60 let) to nejrychlejší dali za 7:30 na km. Všechno se běhalo rovně na azimut, ale když si člověk v náletových rozptýlených hustníkách nedal pozor, snadno se mohl ztratit.
  3. Nejenom že se závodů zúčastnilo opravdu velké množství veteránů, oni taky stále výborně a rychle běhají. V neděli jsem ze svého výkonu měl dobrý pocit, celých 7,6 km jsem vydržel běžet, až na drobná zaváhání jsem neudělal větší chybu a chodil jsem vše rovně na azimut. Dal jsem to těsně pod 60 minut (7:50 na km, což je můj nejrychlejší čas snad za posledních 8 let), a stejně jsem byl na svém úseku až 35. z 50. Vítěz ten úsek uběhl skoro dvakrát rychleji, za 36:30 (4:50 na km). Není možné, aby ti, co byli lepší než já, vůbec netrénovali a chodili jen občas o víkendech na oblasťáky. A pak že jsou Češi národ pohodlných a nesportujících li­dí!
  4. Organizace závodu byla výborná. Skvěle zvolené shromaždiště (rozlehlý fotbalový areál s cvičným hřištěm na oddílové stany, zázemím v budově šaten a kanceláří, rozlehlým prostorem okolo hřiště na prodejní stánky a občerstvení, blízkost civilizace). Všechno klapalo, jak mělo. Jedinou výtku mám k ozvučení – proč proboha organizátoři, které ta sranda musela stát několik hodně set tisích korun, nezaplatili profesionální aparaturu za bratru dest tisíc, aby bylo spíkrům rozumět všude, a ne jenom v okruhu 30 metrů od dvou šeptajících reprobeden. Uvědomil jsem si, že MČR ve štafetách a družstvech je po organizační stránce nejtěžší projekt ze všech celostátních závodů. My jsme si zkusili dvojzávody B i A, MČR ve sprintu i na krátké trati, ale štafety a družstva jsou ještě silnější káva. Je to v množství lidí, map, organizaci předávek a výdeje map běžcům, vymýšlení tratí se vším tím farstováním (bylo rovněž skvělé, vždyť i v mistrovských závodech se pole závodníků v důsledku chytrých farst roztrhalo hned na prvním úseku), organizaci občerstvení a v tisíci dalších maličkostech. Klobouk dolů před zlínským oddílem.

Pokud bude MČR ve štafetách někdy příště zase tak blízko, tak se znovu budu chtít zúčastnit. Být součástí té velké komunity orientačních běžců a závodit nejenom sám za sebe má fakt něco do sebe.

Martin Klusáček (5601), 14. 10. 2015

Napsat komentář

Captcha