Křižácká výprava
Když začaly chodit informace kolem soustředka, dali jsme o tom doma řeč
a asi naznali, že to pro nás ještě není. Začínám přicházet na chuť
neplánovaným akcím 
Tažení první. Lukáš mívá někdy o víkendu službu, což znamená,
že bručí a nechce se hnout z brlohu na větší vzdálenost než ujde
pořádnej vetoš za čtvrt hodiny.Vyšlo to i na závod v Ivančičích.
Dostala jsem opušťák a vyrazila na Rénu sama. Po propršeném týdnu se na
nás chodilo i slunko dívat na pěkné shromaždiště mezi řekou a lesem.
Předstartovní čas jsem proplkala s Věžníkovýma a mimo jiné se
dozvěděla, že na soustředku zbylo místo akorát pro nás a bylo o čem přemýšlet. Jenže
takový věci se mají nechat na shromaždišti! Ne na trati dumat jak to
udělat, jestli vůbec jet a tak. Hlavně se ještě k tomu nedávejte na
pozorování ptáků. Když se vám totiž brutálně nechce šlapat obrovskej
kopec, máte sklony poslouchat ptactvo a nehlídáte směr… I přes všechny
rozptylovačky se za výkon nemusím stydět. Jupí! Stydět se rozhodně
nemusí ani Klusáčkovi, Roman, Honza, Matěj, Tom a paní Orálková. Všichni
byli do pětky. Borci!
Druhé tažení bylo směrem na Rakúsy a Kanadu. Honzík doma smutnil, že
jsem ho nevzala s sebou do Ivančic, tak jsem mu to vynahradila Zvůlí.
V neděli si dal dva fáborkový tréninky a v pondělí svojí první
štafetu v životě a snažil
se. Moc děkuju Romanovi za postel, Márovi za běhání a Lence za valouny
zlata. Bála jsem se toho s našema miminama a zbytečně. Užili jsme si
pěkný dny.
Tažení třetí bylo chalupaření, až jsme se prochalupařili ke
středečnímu tréninku. Bylo to přece po cestě do Brna Nabušenej Honzajs (ze soustředka)
docela hezky mapoval a Áňa běžela, no ideál. Kolem se občas mihli
věšáci a sběráci. Díky Márovi za ideální trať 
V Brně jsme dojeli do obrovskýho
slejváku, tak jsem brblala nad uvítáním.
Až mě zase někdy uslyšíte stěžovat si, jak už mě nebaví, že se
s těma prckama nic nedá, budete vědět, že kecám, že se mi jen nechce
něco podniknout