Máme dva mistrovské týmy (a nové overaly)

Minulý týden se shodou okolností sešly dvě významné události: v okolí Helfštýna nedaleko Lipníka nad Bečvou se konaly další dva závody Českého poháru štafet a konečně k nám připutovaly nové oddílové overaly. Overaly přišly jako na zavolanou – u Helfštýna jsme měli několik příležitostí, jak se s nimi pochlubit. Závody byly o to důležitější, že nedělní klání bylo vyhlášeno jako mistrovství oblasti. Znamenalo to, že nejlepší vysočinské týmy v jednotlivých kategoriích si vybojují postup na mistrovství ČR, kterým na podzim tradičně vrcholí celá sezóna.

Na střední Moravu jsme dorazili v šesti: jedna ambiciózní štafeta mladíků (synci Klusáčci a mladý otec Mára) a jedna trojice důchodců (téměř) v H165 (Jirka, Martin a Kouba), která si nedá pokoj, protože se stále nenabažila vzrušení, které závody ve štafetách na rozdíl od individuálních závodů přinášejí. Sobota na prosluněné louce pod mohutným hradem Helfštýn byla horká. Navlékat na sebe šusťákové overaly by v takovém počasí vypadalo poněkud nepatřičně. Co s tím, když jsou fakt pěkné a nutkání pochlubit se před ostatními je převeliké? V hlavě se nám zrodil ďábelský nápad: některá z obou štafet vybojuje medailové umístění. Overaly na stupních vítězů nikomu nepřijdou padlé na hlavu a navíc se dostanou do centra opravdu velkého počtu zvědavých očí. Nápad dostal o to lákavější příchuť po zjištění, že medaile za sobotní závod se budou předávat v podvečer přímo na náměstí v Lipníku po skončení závodu ve sprintu.
Závod v H21 rozběhl Matěj a vedl si výtečně. Na rádiu v polovině trati byl bezpečně ve vedoucí skupině. Pak se začali objevovat závodníci na divácké kontrole. Když proběhli první tři bez Matěje, lehce jsem znervózněl. Když nebyl ani na patnáctém místě, bylo mi jasné, že se stalo něco vážného. Pak se Matěj přibelhal zadem a na kontníku měl bouli velikosti tenisáku. Výron si udělal v nejvzdálenějším místě tratě a byl vůbec rád, že se dostal na shromaždiště. Tak jsme odstartovali Honzu, ať si dá trénink, provedli jsme první pomoc nepříjemně vyhlížejícímu kotníku a došli k logickému závěru, že tedy ty stupně vítězů musí vybojovat ti, kteří budou v overalech vypadat spíš jako trojice trenérů než závodníků. Nakonec to nebylo ani tak těžké, zaběhli jsme všichni skoro stejně rychle a tím jsme naše zbylé dva soupeře zcela deklasovali (oba měli ve svém středu jednoho až dva výrazně slabší články).
Odpolední sprint v Lipníku byl dost lehký, mapově nebylo moc co řešit, chtělo to zkrátka realizovat první variantu, která člověka napadla, a utíkat a utíkat. Nejlepší umístění utrhl Jirka (6. místo v H55).
No a pak to přišlo. Na náměstí byla postavena malá tribuna, takže stupně vítězů byly ještě výš, než normálně. A při vyhlašování medailistů v H165 na ten nejvyšší stupínek vystoupali borci v krásných nových modrobílých bundách s červeným papírákem na prsou. No fakt jim to slušelo. Vypadali sice opravdu jako trenéři, ale stále ještě běhající trenéři a navíc trenéři úspěšného oddílu. Třeba bude někde nějaká fotka.
Na neděli byl povolán Lukáš Kříž, protože šlo stále ještě o vítězství v mistrovství Vysočiny a tím i o právo startu na MČR. Na startovní listině H21 byli i borci z Chrasti v jejich nejsilnější sestavě, takže to vypadalo, že naše oslabená sestava bude mít co dělat. Rozběhl to Honza a vedl si jako ostřílený mazák. Stále se pohyboval v čelní skupině, na 14. kontrole dokonce razil jako první, na divácké byl 7. se ztrátou 30 sekund na čelo závodu a v cíli předával na 14. místě se ztrátou 48 sec. Márovi se pak nedařilo tak, jak by chtěl, ve snaze doběhnout čelo závodu udělal pár chybek. Přesto předával na skvělém 9. místě se ztrátou 5 minut na medaili. Lukáš v roli finišmana to měl těžké, ale držel se statečně a doběhl na 22. místě. Nejlíp ze všech vysočinských štafet! Čímž se naši muži stali (po mistrech Moravy) i mistry Vysočiny a vybojovali si postup na MČR – no není to skvělé? Nic na tom nemění fakt, že borci z Chrasti nakonec nepřijeli. Asi věděli, že nemají nejmenší šanci…
Trenéři v H165 zopakovali jak přes kopírák svůj sobotní výkon a opět vystoupali na módní předváděcí molo, aby si mohl celý orienťácký svět znovu připomenout, že ty třebíčské bundy jsou fakt pěkné. Až na nepříjemné zranění Matějova kotníku to byly vcelku příjemné závody. Tratě nebyly brutálně těžké ani fyzicky, ani mapově. Člověk musel rychle přemýšlet, ale když se mu podařilo udržet koncentraci, tak kontroly našel tam, kde být měly – žádná zákeřnost, žádné nesmyslné dohledávky. Nezbývá, než se těšit na podzim na MČR. Těšte se všichni, šance předvést se na stupních vítězů existuje nejenom v H165.

Martin Klusáček (5601), 29. 5. 2012

Komentáře

Napsat komentář

Jméno
Text příspěvku