Mistrovské běhání aneb z deníku začátečníka
Úterní státní svátek jsme se rozhodli strávit v lese-konkrétně u obce Skřípov na závodech pořádaných Klubem orientačního běhu Konice, který lákal účastníky především na možnost zaběhat si ve stejném terénu jako letošní závodníci mistrovství světa. Na takovou nabídku se „ne“ neříká.
Sváteční den pro mě nezačal dobře. Lenka s Lukášem mě měli vyzvednout na nádraží v Zastávce u Brna asi deset minut po půl deváté. Jenže když jsem ráno vstala a šla se umýt, zjistila jsem, že je devět hodin a že jsem zaspala! Celá šílená jsem běhala po bytě a nevěděla co si počít. Naštěstí jsem se probudila a zjistila, že je čtvrt na tři ráno a že to všechno byl jen zlý sen. Ve skutečnosti jsem do Zastávky dorazila bez problémů a včas a zanedlouho nás již červený fešák (spokojeně brumlající) odvážel do Brna, kde jsme nabrali ještě Radka a Markétu.
Cesta do Skřípova ubíhala tak rychle, jak rychle se mi chtělo čůrat (podle toho se dobře pozná, jestli už tam budeme nebo ještě ne).
Na místě jsem se setkali s třebíčskými (a jinými) známými (a neznámými) závodníky. Dostala jsem čip a informaci, že jsem byla (dle mého přání) na startovce prohozena s Lenkou, z čehož jsem měla radost proto, že bych to ve startovním čase 77 do limitu doběhnout nestihla a moji spolucestující by na mě museli čekat ještě hóóódně dlouho potom, co by do cíle doběhl poslední (vlastně předposlední) závodník.
Ze závodu jsem měla patřičný respekt (místy až hraničící se strachem)- vždyť 5,4 km a převýšení 310 m je pro začátečníka jako jsem já přeci jenom dost velké sousto. A tak jsem se bála, jestli to zvládnu. Ale musím se pochválit, docela se mi to povedlo! Až na pátou kontrolu, kde jsem si samolibě myslela, že jsem chytřejší než mapa (a všichni tvůrci tratě zároveň) a ztratila jsem tam dobrých deset minut a půlku sebevědomí. Jinak jsem postupovala nanejvýš opatrně, abych v každém okamžiku věděla, kde jsem, což se ukázalo jako velice chytré, protože mě to odvrátilo minimálně od dvou „kufrů“ (rozuměj chyb). Chytré to sice bylo, ale také pomalé, poněvadž mě v rychlém sledu předbíhali závodnice stejné kategorie (kde jste byly, když jsem potřebovala ukázat tu pátou kontrolu, co?) až mě předběhla i Lenka (která startovala 40 minut po mě) a „dotáhla“ mě na jedenáctou kontrolu a solidárně na mě počkala v cíli kam jsem se dostala ani nevím jak.
Už převlečení a s hrnkem teplého čaje (páni, neznám nic lepšího než teplý čaj) jsme nad mapami probírali podrobnosti závodu. Lenka (a to vám musím napsat, protože si toho cením) mě pochválila za téměř přímý postup na šestku (asi kilometr dlouhý), který sama šla trochu oklikou.Stejně tam byla o deset minut dřív než já! Holt, zkušenosti a kondička mi ještě chybí!
Vyčkali jsme vyhlášení vítězů a aplaudovali jsme všem, hlavně ale malé Marušce Nešporové, tak Márovi (Markovi Prášilovi) a za to nám bylo dovoleno doslova a do písmene ochutnat slávu vítězů! (jen Broček na to měl jiný názor)
Zpátky do Zastávky mě Lukáš dopravil bleskurychle a tímto děkuji i jemu, protože nebýt jeho simírovské jízdy, ten vlak bych nestihla. Pohodlně usazená v přetopeném vagóně jsem cítila jak je mi dobře. Vždyť jsem dneska „zaběhla“ svoji nejdelší trať, skoro se neztratila a hlavně díky své pozornosti (kterou se snažím zlepšovat) jsem odvrátila další „nevynucené chyby“. A to, že nejspíš budu opět poslední, na mém dobrém pocitu nic nezměnil!
P.S. Tento příspěvek byl napsán v době, kdy ještě na internetu nebyly zveřejněny výsledky závodu, protože jsem měla strach, že do té doby než tak pořadatelé učiní, všechno zapomenu a to bych velice nerada, protože tak bych vás nemohla okrást o váš drahocenný čas, který jste věnovali přečtení mých blábolů!
Výborný článek!!:-)
Tahle jsem se dlouho nekřenila
A co bych Tě nepochválila, když jsi to šla líp jak já!!!
(Ovšem já mám do profíka taky ještě pořádnej kus cesty, takže nebude
trvat dlouho a budeš na mě v cíli čekat Ty!!! 
)
Velice pěkné. Vidím, že máme nové eso pro ročenku.