OO.cup 2009 Slovinsko
aneb dovolená plná z(á)vr(a)tů (Ale o tom až v Ročence, abyste se měli na co těšit).
Abych navázala na Romana. OO.cup pořádala stejná
hrstka organizátorů rozšířená o hromadu dalších lidí. Tyto závody
totiž nebyly pro necelých 200 lidí jako Xtremor, ale zúčastnilo se jich
přes 1000 závodníků z 33 zemí. Příjezdové cesty byly značené a
i ubytko nám zajistlili 
Jo, a
chybný kód se, myslím, nevyskytl.
Tratě byly nádherné, slovy speakera: challenging and
demanding (BTW: Speaker byl frajer, mluvil plynule anglicky, německy a docela
italsky.). Oproti Xtremoru na mapách ubylo černých barev a přibylo zelené.
V měřítku 1:10 000 zmizely některé detaily, což bylo možná dobře,
protože pro nás OOByčejné Čechy těch podivných důlků bylo i tak
požehnaně. Během pěti etap jsme si prošli různými spíš emočními (než
fyzickými) stavy. První etapu jsme zaběhli ?zkušeně?. Opatrně ??" hlavně
nikam nespěchat. Vyplatilo se. Odpočatí soupeři na to vlítli a to pak byly
chyby! Chichi. Jenže smích nás přešel ? Po druhé etapě jsem na Lukyho
v cíli čekala asi 40 minut a už mi bylo jasný, že to nebude dobrý.
Startovali jsme totiž vždycky do deseti minut od sebe. Áááá, hurá, už
přibíhá. No, teda spíš vyklusává doběh, kroutí hlavou, razí cílovou,
jde směrem ke mně, mrská mapou o zem, buzola následuje, z úst se linou
prapodivná slova typu: Já už neběžím, prostě do toho lesa už nejdu!!
Normálně fakt potom asi 2 hodiny v podstatě nemluvil! Lukšu vytočit je
děsná dřina. Tentokrát se podusil a ani jsem nemusela otevřít pusu 
Třetí etapa byl běžák (nahoru, dolů, oběhnout), skoro žádný závrty ??" nic moc, ale pro změnu dobrý. Pak jakž takž až do mojí 5. Etapy. To byste nevěřili, jak jde jednoduše pohřbít čtyřdenní snažení. 4 etapy jsem zaběhla s chybama ale průměrně. Jenže ta pátá ? (Ta teda odbyla.) Já běžela svůj nejlepší závod ve Slovinsku (pocitově) ??" až do 10. kontroly (ze 13). Pak jsem nechala na dvouminutovým postupu asi 18. Prochodila jsem pár metrů čtverečních (s) Křížem (bez kříže) krážem, chtěla si sednout na šutr, brečet, vykašlat se na tu ošklivou kontrolu, ? No hrůza. V cíli jsem to obrečela třema slzičkami. Ale trochu mě zklidnil Petr Voborník, kterej zažil podobnou chvilku (Snad to není tajný.). Nejhorší je, že do teď nevím, proč se to vlastně stalo. Vidina dobrého zavodu, asi 4 hodiny přerušovaného spánku (Vedle tělocvičny byla svatba a slavili od 22 do 8:15.), potkání soupeřky startující 6 minut přede mnou??? Co já vím ?
Jaké si vzít ponaučení? Nikdy nemysli na konec, dokud neorazíš cílovou kontrolu!! Asi. Abych ale skončila pozitivně: Bylo to supr, slovinský terény vřele doporučuju (u nás si tak nepobloudíme) a už se těším, až se tam zas někdy mrknu.
Leni, jsi spisovatelská perla, už se těším na ročenku!!