Osudová...

…chyba. Všichni to známe, občas se prostě chybička vloudí a někdy rozhodne o celém průběhu závodu/ů. Mě se taková osudová přihodila na letošní ceně střední Moravy, jenže se neuskutečnila v lese ve formě kufru ani těsně před závodem (jako třeba zapomenutá buzola), ale doma u počítače, když jsem se na závody přihlašoval.

Při pohledu na parametry (jen kilometry bez převýšení) tratí jsem místo svých oblíbených nejhorších jednadvacítek zvolil kategorii o stupeň vyšší a to H21B. Bylo to v době, kdy jsem celkem trénoval a myslel si, že mě o nějaký ten kilometr delší trať nemůže rozhodit. Ale jak jsem zjistil, může… Dalším překvapením bylo sloučení mnou zvolené kategorie s „královskou třídou“ – H21A. Říkal jsem si, že to bude muset být o to těžší, ale snad nic, co bych nezvládl. Mnohem horší pocit mě zachvátil, když pořadatelé zveřejnili parametry tratí.

Původně jsem měl jet s Lenkou a Lukášem, ale Lukáš před závodem začal polykat zakázaná anabolika – nebo že by antibiotika? Nakonec jsme tedy vyrazili jen s Lenkou. První „krátká“ se svou délkou 6.1 km a převýšením 210m je podle mých měřítek celkem náročná klasika. Nakonec jsem ji přestál a dokonce jsem ani nebyl poslední i když moc nechybělo. Odpoledne jsem navíc absolvoval výlet na kole na nedaleký Bouzov. Opět jsem si ověřil, že papírové parametry mnohdy nemají s náročností nic moc společného. No řekněte – 20 kilometrů – co to je… Ale to bychom si nesměli naplánovat, že se jestě podíváme po cestě na Kamenný hrad, který sice stál za shlédnutí i za tu námahu, ale vystoupat s kolem přes 50 výškových metrů po dřevěných schodech mezi skalami není přesně to, co si pod protažením a rozhýbáním mezi dvěma závody představuji. Při další cestě jsem se začal podivovat, proč kraj, kde bydlím, se nazývá Vysočina, když je to na v porovnání s tím, po čem jedeme, docela placka. Cesta se prostě skládala z hodně dlouhých stoupání, po kterých vždy následoval sešup. Na tom by nebylo nic neobvyklého, kdyby ty stoupání nestoupaly tak dlouho.

Výlet stál rozhodně za to a ani mě další den ráno nebolely nohy, aspoň ne do té doby, než přišlo první stoupání při dalším závodě, který pro mě byl zkouškou pevné vůle. Parametry 9.5 km a 400 m převýšení se nepodobaly ničemu, co jsem do té doby běžel. Kdybych si aspoň nepřidával ještě další „bonusové úseky“ ve formě kufrů. V pozdější části závodu jsem měl nutkání zastavit a omlátit si hlavu o nejbližší strom, abych si zapamatoval, že se mám držet ve své kategorii a ne se cpát mezi profíky. Začaly mě dokonce i napadat hříšné myšlenky, že bych se nechal disknout. Ale moje tvrdohlavost a fakt, že by to byl můj první disknutý závod, byly nakonec silnější a já jsem úspěšně absolvoval celý průběh závodu. Ale při vyčítání jsem se nechal přehodit do kategorie nižší, na které jsem si další den spravil chuť. Sice bez pár kufrů se to neobešlo, ale z průběhu závodu jsem měl jednoznačne dobrý?pocit a dokonce mi to i trochu běželo.

Celkově se mi závody líbily a aspoň jsem si odnesl ponaučení, že stejně jako vlastní výkon při závodě, je důležité si správně zvolit kategorii.

Radek Nováček (8701), 10. 7. 2009

Komentáře

Jan Zháňal11. 7. 2009

No pekne:) ty parametry jsou na vicedenni hodne narocne, a k tomu dve klasiky v sobotu i v nedeli… ale zase si mel moznost si to poradne uzit:)) pekne se podivat po lese, kde behali mistri sveta:D

Lucie Jirásková13. 7. 2009

Tyjó, Radku, seš borec! Na Pěkný prázdniny jsem se sice přihlásila do „nejhorších“ céček, ale po přečtení Tvého článku mi nějak vyschlo v krku… a docela se bojim bojim.

Lukáš Kříž29. 7. 2009

Hezkej clanek, skoda, ze me anabolika nepustily :-P. Ted me docela podobne vydesily parametry na 5-denni. Po tom co jsme byli zvykli behat 4–5 km ve Slovinsku… :-P

Napsat komentář

Captcha