Rodinné štafety - zdařilý závěr štafetové sezóny

Naši štafetoví mágové si chtěli na závěr sezóny trochu spravit chuť za zrušené Mistrovství ČR. Nebylo proto ani moc těžké je nasměrovat na neoficiální Mistrovství ČR rodinných štafet. Kvůli pravidlům (všichni členové musí být rodově zpřízněni a navíc alespoň ze dvou generací) musel být jeden veterán (Mára) vystřídán jiným (ještě starším) veteránem (jejich otcem). Ten se nenechal dlouho přemlouvat – vždyť kdy jindy se mu naskytne taková krásná šance reálně usilovat o stupně vítězů a snad dokonce o ty nejvyšší. Ba dokonce to vzal velmi zodpovědně a celé tři týdny před termínem závodu chodil pravidelně trénovat (atletický stadion je naštěstí osvětlen dlouho do noci).
Jména soupeřů vzbuzovala respekt – zejména tedy rodina Šedivých v čele s letošním mistrem světa Honzou. Ale ani ostatní významné rodiny orientačních běžců hemžících se bývalými i stávajícími reprezentanty rozhodně nechtěly zůstat pozadu. Vždyť letošní ročník byl jubilejní, dvacátý. A tak se v Budislavi sjelo ke třem stovkám orienťáků, aby prestižně pozávodili, pokecali, popřátelili se a uzavřeli orienťáckou sezónu.

Rozbíhat štafetu ve stohlavém startovním poli není nic snadného. Zvlášť když bylo jasné, že cesta k úspěchu vede opravdu jen přes skvělý výkon na prvním úseku. Trojici Šedivých právě tady reprezentoval ten nejstarší z nich – otec Jiří, který běhá H55 (i když tedy fakt velmi dobře). Honza si to uvědomoval, a protože první úsek „byl fakt krátkej“ (4,8 km), tak za to vzal opravdu od podlahy. Od začátku byl na čele a snažil se celý peloton roztrhat. Byl to fakt slastný pocit, když se na diváckém úseku jako první objevil třebíčský dres. A stejně tak i na doběhu. Na největší favority udělal téměř deset minut, nicméně další silný tým (Bořilovi) doběhl v těsném závěsu.
A tak si to na nejkratším (2,8 km) úseku rozdali tatíci obou rodin. Trénink na tartanu se projevil pozitivně, běželo se mi dobře, a tatík Bořil zůstával vzadu. Co na tom, že mě brzy předběhl nejmladší z rodiny Křivdových (ročník 1999!) a později i z rodiny Ptáčkových (ročník 1998!). Oni ty čtrnáctky běhají fakt děsně rychle (to se jim to běhá, když po lese tahají asi tak třetinu hmotnosti nás, usedlých hlav rodin). Důležité bylo, že jsem měl stále svého velkého soupeře za sebou. I když jsme doběhli jen s těsným rozdílem 2 sekundy – Petr určitě dost trénoval, no a já jsem udělal z přemíry snahy a z neobvyklé běžecké rychlosti několik začátečnických chyb. Na tartanu se mi sice zlepšily nohy, ale ta hlava … Té se nějak zlepšovat nechce.
Matěj tedy vybíhal čtvrtý. Čtyři minuty za Křivdovými, necelou minutu za Ptáčkovými a pár vteřin za Chmelařovými. Věřili jsme, že má na to, aby finišmany všech těchto štafet udělal (výrazně mladší a méně zkušení nebo naopak o dost starší veterán) a tak jsme očekávali hlavně jeho souboj s Petrem Bořilem mladším. A taky jsme si říkali, co asi dokáže ve finiši mistr světa Honza Šedivý, který vybíhal na svůj úsek 6 minut po Matějovi.
Bylo to napínavé. Křivdovi věřili, že svůj náskok před Matějem uhájí. Ptáčkovi tajně doufali, že mladší Pavel třeba Matěje uvisí. Bořilovi spoléhali na to, že Matěj udělá třeba nějakou chybu. A my si říkali, že Honza Šedivý je sice opravdu jiná liga, ale 6 minut na osmi kilometrech Matějovi nedá.
A pak se na diváckém úseku objevil modrý dres a byl to dres s papírákem. A borec, který v něm běžel, vypadal docela čerstvě. Zmizel v pytlíku a my čekali, jak to bude dál. Minutu a 40 sekund za ním Petr Bořil. A za ním dalších 45 sekund Honza Šedivý. Na Matěje stačil stáhnout JEN tři a půl minuty! Začali jsme věřit, že by to mohlo vyjít a že když Matěj neudělá fatální chybu (a ty on moc nedělá), tak jsou ty zbývající dvě a půl minuty nad síly i takového běžce, který se pyšní zlatou medailí z mistrovství světa.
A taky že jo. Matěj se objevil v cílové rovince jako první úplně ze všech štafet. S Honzou jsme se k němu přidali, Béďa ohlásil vítězství třebíčských barev, a my si to vše náramně vychutnali… V takových chvílích člověk opravdu zapomene na to, jak ty svoje ratolesti před deseti lety začal vozit po závodech, tahal je ráno z vyhřátých pelechů, řídil auto na druhý konec republiky a pak jim po večerech pral zpocené a zabahněné ponožky. Díky hoši, stálo to za to!
Honza Šedivý dokázal v pytlíku Petra Bořila předběhnout a dostal tak svůj tým na druhé místo, Bořilovi byli třetí. I tak byli spokojeni, konečně se po několika smolných pokusech dostali na stupně vítězů. Potřásli jsme si rukama a řekli si, že si za rok dáme odvetu.
No, bude-li se svítit večer na stadionu a hlava bude ještě alespoň trochu sloužit, tak možná. Pravděpodobnější je ale verze, že na důchodcovském úseku poběží za Klusáčky někdo mladší.

Martin Klusáček (5601), 22. 10. 2012

Komentáře

Napsat komentář

Jméno
Text příspěvku