Spartacus Cup
V návaznosti na reportáž z poslední Ligy Vysočiny v Kutné Hoře musím zaslat krátký report i z našeho posledního letošního oficiálního vystoupení na orienťácké scéně.
Z 64. podzimního Spartacus Cupu v Gántu v Maďarsku jsem si přivezl
kromě rozbitého čela (dvě stě metrů po startu jsem se podíval do mapy a
natrefil jsem na dost tlustou větev) ještě zajímavé meteorologické
zjištění, že i když se globálně otepluje, v Maďarsku se první
listopadový víkend za posledních osm let počasí jenom horší. Před osmi
lety stačilo tričko s krátkým rukávem, v dalších letech lehká bunda,
pak zimnější bunda, v loňském roce již bylo chladno a velmi mlhavo a
letos v sobotu asi 6°C a v neděli dokonce poprvé déšť.
Terény Vertézského pohoří se pochopitelně nemění, takže listnaté lesy
se značně trnitým podrostem jsou zde pořád, otevřené prostory jsou často
porostlé nemapovatelnými mnoha samostatnými keři a stromy – v mapě tedy
bílý tečkovaný rastr na žlutém podkladu. Mnohá zarostlá údolí a
údolíčka s vápencovými srázky jsou dobře čitelná, ale nesmíte se
splést. Pak z toho vyjde v poměrně rychlé běžecké etapě
dvanáctiminutový kufr a je hotovo. Navíc letos na nás nastoupilo také
128 švéďáků, takže konkurence značná.
Mapy jsou dobře čitelné, tratě přiměřené, organizace již vychytaná,
tradičně velmi dobrá. Mapy na vodovzdorném papíře, rychlé výsledky,
v cíli teplý čaj, možnost zkusit zaběhnout si v bludišti, školka,
teplé jídlo, parkování blízko centra, cíl v centru, řada prodejců.
Letos se nám povedlo, že jsme s Libou oba ve druhé etapě doběhli
v nachlup stejném čase 73:00. Dobrý, ne?
Kdo se nebojí trní, tak tomu mohu Spartacus Cup jen doporučit.