Vejrám

Abyste věděli, být výrem není vůbec jednoduchý. Hlady už se mi k večeru svírá žaludek, tak se zabavuju houkáním, abych přivolal tmu a odehnal mraky. 8. dubna jsem taky houkal. Konečně jsem mraky rozehnal a vyrazil nad svoji oblíbenou louku s tlustýma hrabošema. Jenže…

Prvně jsem si myslel, že se zbláznily světlušky. Na ně ale byla dost zima. Rojily se, sbíhaly, rozbíhaly, mizely v lese, příšerky podivný. Nemohl jsem tomu přijít na kloub. Rozhodl jsem se, že jedno stvoření budu sledovat i lesem. Nejdřív kmitalo sem tam po louce, pak se připojilo k dalším, aby posléze upalovali k lesu.

Ze začátku to celkem odsejpalo. Stvoření vždycky někam doběhlo, rozkmitalo světlo sem tam, popoběhlo, píplo a pelášilo dál. Ve střední pasáži přibylo kmitání světlem a ubylo pípání. Možná to byla nějaká hra na zajíce nebo mě ucítilo v zádech a zkoušelo kličkovací manévry, nevím. V jeden moment se dokonce přidalo k dalším dvěma stvořením, celkem rychlým. Asi mě chtělo setřást. Po chvíli píply a zmizely, jenže moje stvoření nepíplo, kmitalo světlem a osamělo. Najednou vyrazilo do pravého úhlu jinam a taky si konečně píplo. Říkal jsem si, že to družení asi moc nevyšlo a poslední úhybný manévr na mě taky ne…

V poslední části se vzdalo pokusů setřást mě a zřejmě se vrátilo k původní taktice. Dýl koukalo do těch papírů a pak valilo napříč lesem. A zas to začalo odsejpat. Najednou přišlo zastavení a obrovský výdech, až se mi pročechralo peří. Následoval skoro radostný klus do nějaké budovy.

Blížila se půlnoc, hlady už jsem neviděl, jenže v tomhle rámusu těch jejich podkov se lovit nedalo. Šel jsem spát. Ve spánku jsem ještě zaslechl, jak tleskají Koubovi za 2. místo. Díky Jihlavákům za bezva dobrodružství v lese, ale už bych prosil klid, ať se taky najím. Hůůůů.

Lenka Křížová (8551), 10. 4. 2017

Komentáře

Napsat komentář

Jméno
Text příspěvku